Založit webové stránky nebo eShop

Rodáci

 

Významní rodáci 

Josef Mangl
 Narodil se 30. ledna 1891 Hrabenově. Byl knihkupec a nakladatel. Po první světové válce si v Šumperku otevřel papírnictví a s ním spojil knihkupectví a nakladatelství, zaměřené na vydávání školních pomůcek, regionální vlastivědné literatury i beletrie. Vzal si za ženu Růženu Kubíčkovou z Rudy, s kterou měl dva syny a jednu dceru. Několik let vydával časopis Výtvarná dílna, vydal i Springerovu knížku Konec odboje sudetenlandského, Indrovy Lidové zkazky severomoravského Horácka a v tzv. Jugoslávské knižnici několik svazků básnických překladů V. Nezbedy. Za druhé světové války přenesl své knihkupectví do Prahy a tam patřil k zakladatelům tzv. Volného sdružení přátel severní Moravy. Zemřel 16.4.1980 v Šumperku.
 
Josef Kubíček
Narodil se 16. prosince 1894 v Hrabenově. Byl autor divadelních her pro ochotníky, dramatik, pedagog. Působil v Písařově, Hanušovicích, Zábřehu a Brně. Měl dva starší bratry Edvarda a Metoděje. Zemřel 26.3.1982 v Lošticích. 
 
Lubomír Zajíc
Narodil se 12. března 1938 v Hrabenově. Absolvoval Filmovou školu v Čimelicích a později při zaměstnání FAMU. Svoje zvukařské kvality vždy spojoval s tím, že byl i výborný houslista, asi do 35 let byl primášem lidové muziky Vycpálkovci, prostě uměl "poslouchat". V roce 1999 dostal cenu F. Filipovského za celoživotní práci v dabingu. V současné době je v důchodu a říká, že tak jak se to dělá dnes, hlavně rychle, už by to dělat nechtěl. On si svoji práci rád užíval a dost si pohrál, hlavně když například přišel film bez tzv. mezinárodních pasů, to pak dělal od ruchů po muziku všechno.Součastně má 73 let.
 
Pravděpodobně:
 
Miloslav Tempír
Narozen zřejmě v roce 1926. Byl významný zahradní architekt.
 
PhDr. Miloslav Kudelásek
 Narodil se v roce 1925. Přední český bibliograf a vedoucí knihovny Historického ústavu ČSAV. Zemřel v roce 1993.
 
 
Vzpomínky hrabenovského rodáka.
 
  Ladislav Chrudina  

 Narodil jsem se v Hrabenově v roce 1948. V Hrabenově jsem začal chodil do školy. Pak jsme se odstěhovali. Po prázdninách roku 1956. Takže je to už více než půl století. Hrůza. Čtyřicet let žiji v Praze. Přesto se dodnes cítím jako Hrabeňák. Hrabenov mého dětství byla vesnička bez moderních domků a často nešťastných až devastujících modernizačních zásahů na starších domech. Byla to vesnička, v níž stálo ještě mnoho přízemních chaloupek se střechami krytými dehtovou lepenkou. Vesnička, jejímž středem vedla prašná cesta, po níž přejel dvakrát za den autobus a občas nějaké zbloudilé auto. Jinak provoz na ní obstarávaly povozy tažené převážně kravičkami. Koně měli jen největší sedláci. Ty největší statky byly na horním konci. Ale už se tu pomalu zakládalo družstvo, což jsem ovšem jako malý kluk vůbec nevnímal. V potoce byli pstruzi a dalo se v něm koupat. Ovšem už v roce 1955 část jeho toku na Malé Straně byla ukryta do kanalizačních rour. Těmi rourami jsme potom my Dolňáci chodili do školy. Byla to docela dobrodružná zábava.

Hrabenov byla vesnička, v níž byly tři hospody a ve všech se vařilo. Na Pančavě, Na Rychtě a U Horníčků. Kromě toho tu bylo něco jako cukrárna a kavárna a hospoda dohromady u kapličky a dva obchody. Obchod pana Tanerta (č.p. 87), kde byly krásné skleněné nádoby na bonbóny a pan Tanert ty bonbóny vždycky nabral lopatkou a nasypal do ručně ukrouceného kornoutu. Nahoře v přízemí dnešního Kulturního domu měl obchod pan Žižka. V Hrabenově byly dva fungující taneční a divadelní sály (na Rychtě a v Kulturním domě). Pak se řekne pokrok. Kdepak, všechno už tu bylo a stále je co dohánět.

 

Hrabenovský Vincek

Dnes už asi není moc pamětníků hrabenovské pekárny. Pekl se tu chléb pro celé okolí a místní forman, kterému nikdo neřekl jinak než Vincek, jej rozvážel koňmi po okolních vesnicích. Až do Štědrákovy Lhoty. Naložil chleby na valník vyložený plachtou, bochník vedle bochníku, dnešní hygienici by se asi zbláznili a vyrazil. A my děti jsme se už těšily, až se bude vracet. Vincek byl nepřehlédnutelná figurka. Byl totiž věčně opilý. Cesta byla dlouhá a bylo na ní dost hospod. A stačil i lahváč v konzumu. Nebylo divu, že na zpáteční cestě si Vincek obvykle zdřímnul. Ale jeho koníčci byli spolehliví a vždycky ho dovezli domů. Vlastně ne. Ještě zastavili dole v Hrabenově Na Pančavě, což byla známá hospoda, aby tam jejich hospodář žízeň dorazil. Koně na něho čekali, ale nikdy ne déle než na dvě piva. Pak se sebrali a odjeli domů. Sami. A Vincek? Musel domů po svých. Šněroval si to od příkopu k příkopu a nadával. K velkému potěšení nás dětí.
 

Pan řídící Alois Brokeš

Pro mnoho pamětníků jde o rozporuplnou osobnost. Pro mne to však byl Pan učitel. Vlastně Pan řídící. V padesátém čtvrtém se ještě moc nesoudruhovalo. Hlavně ne v Hrabenově. Brokeš byl učitel jako vystřižený ze Zapadlých vlastenců. Hrabenovská malotřídka měla v roce 1954 dvě třídy, v jedné učil pan řídící, v druhé slečna učitelka Soňa Zanášková. Brokeš byl proplešatělý čtyřicátník, Zanášková mladá a moc pěkná holka. Ale to jsem tehdy z pohledu prvňáčka neviděl a mohu to dnes napsat jen proto, že mám jejich záběry na 8mm filmu. Brokeš učil nás prvňáčky a k tomu třetí ročník, slečna Zanášková měla ten zbytek, druhý, čtvrtý a snad i pátý ročník. Nejsem si jistý, zda páťáci už nechodili do Rudy. Pak už tam byla jen uklizečka, myslím, že se jmenovala paní Pavlů, ale nejsem si tím už jistý. Tři zaměstnanci na celou školu. Pan řídící uměl hezky malovat a dodnes si vzpomínám, jak nás učil písmena. Babička ztratila brýle. Namaloval brýle a za chvíli z nich vykouzlil písmeno B. Na louce potkal hada, had se proti němu vztyčil, zasyčel a na tabuli se had proměnil v písmeno S. Když vzpomínám na Hrabenov, pan řídící se mi vždycky vybaví. Ať si kdo chce co chce říká.

 

 

Pan páter Hofírek

V padesátých letech bylo náboženství dobrovolný předmět, který se ještě vyučoval na škole. Dokonce jsme z něj měli i známku. Brzy to komunisti zrušili, ale to je jiná kapitola. Nás vyučoval náboženství páter Hofírek. Připravoval nás na první svaté přijímání. Díky němu mám dodnes solidní znalosti katechismu a velmi vřelý vztah k Bibli. Přesto, že jsem už dávno ztratil víru, Bible je stále jednou z mých nejoblíbenějších knih, kam chodím čerpat ponaučení, kdykoliv váhám. Páter Hofírek si naše dětské dušičky prostě uměl získat. Nehřměl, nestrašil peklem, zato dával razítka svatých do sešitů a my si je vymalovávali pastelkami a soutěžili, kdo bude mít barevnější Panu Marii či sv. Josefa. A tak i když jsem časem Boha ztratil, on mne, skrz tuhle dětskou zkušenost, stále zpovzdálí pozoruje.
 

Na Pančavě

Tuhle hospodu v č.p. 152 jsem miloval. Nebylo mi ani šest let a chodil jsem si k panu Homolovi kupovat sodovku. Byla žlutá v lahvích s keramickým uzávěrem a moc mi chutnala.Výčep byl nalevo z chladné chodby, do níž se vcházelo po dvou nebo třech schodech z ulice. Po stěnách visely obrazy koní, protože pan Homola míval kdysi obchod s koňmi a časopisy v proutěných rámech. Výčep býval většinou prázdný až na dva pravidelné hosty, které nebudu jmenovat, neboť jejich potomci v Hrabenově dosud žijí. Za výčepem byly otevřené dveře do kuchyně, odkud to nádherně vonělo. Jednou jsem se dostal dál. To když k Homolům přijela malá neteř a my se skamarádili. A já poznal největší hernu světa. V patře nad hospodou byl totiž nepoužívaný taneční sál a ta malá holka tam měla hračky. Venku pršelo a my měli celý taneční sál pro sebe. I se vším tím harampádím. Jo, to byla Pančava. 

Tajná chodba

Mezi Pančavou, domkem mého dědy (č.p. 231), domkem malíře pokojů Kamlera a chaloupkou Markovských stála stará stodola, z níž, jak jsme my děti věřily, vedla tajná chodba až do Rudy na zámek. Stodola byla vestavěná do svahu, po němž dosud vede polní cesta z Pančavy k Radmilovu (tehdy by nikdo neřekl Radomilov). Několikrát jsme my děti do stodoly vlezly a všechno nasvědčovalo tomu, že na té pověsti o tajné chodbě bude kus pravdy. Když se tam vešlo, tak proti mlatu bylo zděné patro postavené nad zaklenutým prostorem, tak akorát dobrým pro vchod do tajné chodby. A když se pak jednoho dne propadl na cestě za stodolou pan Homola i s vozem (naštěstí se nikomu nic nestalo), už nebylo možné nás přesvědčit o tom, že žádná tajná chodba neexistuje.

 

 

Divá ďóra

Říkali jsme tak skalnímu výchozu na Blyskači. Ani nevím, zda to bylo místní označení, nebo jsme si to vymysleli. V každém případě jsme se mezi skály báli. Věřili jsme, že tam jsou schovaní Němci. Zřejmě nám to nabulíkovali starší kluci. Jenže, psal se rok 1953 nebo 54 a dole u Moravy kousek po proudu od mostu ještě stál starý německý tank. A na polní cestě do Rad(o)milova byly trosky něčeho, co vypadalo jako auto, a my jsme věřili, že to je německý velitelský vůz. Připomínek války bylo tehdy dost a my jsme žili v Sudetech.

 

Senová (Háj)

Jak se z Háje stala Senová a pak zase Háj, není asi pro nikoho tajemství. V padesátých letech to však byla Senová a rozhledna na Senové (ta, co v třiapadesátém vyhořela) byla mou první turistickou školou. V 52. roce mi byly čtyři roky a můj otec mne vzal na pěší vycházku na rozhlednu na Senovou. Asi mne musel většinu cesty nést (bydleli jsme na dolním konci Hrabenova v č. 230), ale nakonec jsme na rozhlednu došli. A vylezli nahoru. Jak si nepamatuji nic z té cesty, pamatuji si dodnes živě na zvláštní vůni starého dřeva, zřejmě napuštěného nějakou impregnací, na staré trámy s vyřezanými jmény a vzkazy, které jsem samozřejmě neuměl přečíst, na opuštěnou budku pro výběrčího, nebo strážného, na rozvrzané schody a výhled do kraje. Je to zvláštní, proč si pamatuji právě tohle a ne to, že mně určitě strašně bolely nožičky.

 

Hrabenov roku 1955-1956 (film byl pořízen 8 mm kamerou)

 

 

 

 

 
TOPlist
Hrabenov